Rozhodnutí studovat v Brně padlo už před mnoha lety. Byla jsem s rodinou na jižní Moravě a zamilovala jsem se. Jít kamkoliv jinam nepřicházelo v úvahu. Vinice, teplo, veselí Moraváci... Měla jsem jasno. Neodradilo mě ani vzdálenost 300 kilometrů a pět hodin cesty se třemi přestupy z mého rodného městečka na severu Čech do vysněného místa na jihu. 

Patřím mezi ty, kterým je pořád zima. Proto jsem se nemohla dočkat prvních teplých dní. Zatím co loňský rok mi díky Erasmu v Chorvatsku  začalo jaro už začátkem března, letos jsem musela dlouho vyhlížet. Huráá, je tady! A s ním i jarní nálada, chuť cestovat a po večerech se procházet v parku nebo popíjet víno na hradbách Petrova. 

Po třech erasmáckých měsících v Zadaru za mnou přijel můj kluk. Na čtyři týdny. Celý pobyt jsem na tyto dny poctivě šetřila a index byl zaplněný chorvatskými pětkami. Přišel čas na změnu. Konec studování, přichází na řadu cestování. A hlavně pohoda! Moře se dostatečně ohřálo, zmrzlináři započali pětiměsíční pracovní směnu, ale cenovky ještě nechytly horečku. Turistická sezóna vyčkávala a my jsme měli možnost poznávat města bez davů a pláže měli téměř pro sebe. 

Mám před sebou poslední měsíc do odevzdání bakalářky. Potom státnice, obhajoba, přijímačky. A tak den co den usedám k notebooku, čtu, píšu a zase píšu. Stránky přibývají pomalu a jak už to tak bývá, s každou novou informací zjišťuji, kolik toho o daném tématu nevím. Knihovna se stává mým druhým domovem a já se pomalu začínám těšit, až to bude za mnou.

Erasmus. Slyšela jsem o něm hodně. Když došlo na tuto otázku u mě, na chvíli jsem váhala. Půl rok v cizí zemi. Sama. Moje angličtina není perfektní, spíše naopak. Celou střední jsem s ní válčila. A ona se mnou. Co když mi nikdo nebude rozumět? Tohle pro mě bylo strašákem a hnacím motorem zároveň. Překonat to. Ten strach. Z jazyka, samoty, neznáma. Kdy znovu budu mít možnost zažít půlrok v cizině? Pojedu!