Podzim. Melancholie. Protipóly barev, posledních teplých paprsků a sychravého počasí. Jako kdyby déšť lákal oči aby opisovaly a ranní chlad se vkrádal do duší. Ambivalence pocitů pod spadaným listím, zahalená v šále, obutá v polobotkách.


Myslím na časy, kdy ve slově napořád byla naděje, že to tak je a mámino obětí bylo silnější než strach. Teplé mléko nejlepším lékem na spánek, tátovi palačinky zachránili špatný den a pokud někdo něco chtěl dát najevo, prostě to řekl...

"To, na čem v životě nejvíce záleží, nemůžeme předvídat. Nejkrásnější radost prožije člověk tam, kde ji nejméně očekává." - Antoine de Saint-Exupéry

Snad to není náhoda. Od důvodů by se mohli učit i zloději. "co tě nezabije, to tě posílí," slýchala jsem ze všech stran, není tomu jinak ani teď. A ono to přijde. Brzy. Amnestie nikdy nevyřčených pocitů. A pak? Slastný pocit. Klid!