O rok zpátky v Nizozemsku, alespoň skrze video. Mezi kanály, cyklisty, rozkvetlé truhlíky, cihly a vysoké rotterdamské budovy. Země tulipánů, sýru i uvolněnějších mravů v necelých čtyřech minutách. Našim pohledem, s batohem na zádech, desítkami kilometrů v nohách, kávou a croissantem v ruce. Tak, jak to máme nejradši... :)

Na chvilku vypnout a zastavit se. Ucítit tu vůni. Na jazyku hořkost, v rukách příjemně teplý hrnek, v hlavě čisto. Káva je pro mě víc než jen nápoj, který prý dodává energii. Jde spíš o takový rituál, chvilku, kterou mám jen pro sebe. Pár minut než usednu k pracovnímu počítači, vyrazím na autobus, který mě odveze do školy, nebo se vydám vstříc ruchu velkoměsta. Káva se zkrátka stala součástí mého života.

Projíždím zeď Instagramu. Přestože jsem za posledních pár měsíců už několikrát promazala lidi, které sleduji, nemůžu se ubránit pocitu, že je minimálně polovina z nich jako přes kopírák. Podobné filtry, stejné pózy, naaranžované snídaně, pojmenované rostliny, slova o souladu s přírodou a rady k sebelásce. I já kdysi chtěla být jako oni. A možná stále chci... nebo nechci?

Poslední semestry mi daly zabrat tak, že jsem nestíhala nejen blogování, ale také svůj osobní život. Na pár míst jsme se s Danem přesto podívali. Jedním z nich byl Mikulov. Líbil se nám tolik, že jsme ho zařadili na imaginární (a dlouhý) seznam, kde jednou chceme bydlet.

Za chvíli končí semestr a já nedočkavě vyhlížím chvilku, kdy se budu moct znova nadechnout. Jestliže jsem měla někdy pocit, že je škola náročná, poslední dva semestry předčily všechno. Několik desítek odevzdaných prací, pár vrácených na přepracování, pár stovek přečtených stran odborného anglického textu a jeden velký chaos v hlavě. Chvilky, kdy bylo náročné i ráno vstát z postele a večery kdy mě překvapovalo, že nohy trefí domu, aniž by je musel můj mozek navigovat. A hlavně jedno velký překvapení, že studium může být tak vyčerpávající. Může, nejen já, ale i moji spolužáci jsou toho důkazem.