Jednou

by - 10 listopadu


Podzimní pochmurné počasí ve mně každoročně vyvolává nostalgii. Podobně je tomu i dnes, letos. Jen trochu odlišně. První podzim a předvánoční čas bez nutnosti psaní esejí a učení se na zkoušky jsem si představovala trochu volněji. Těšila se na rande s manželem v kavárnách, popíjení ve vinárně s kamarádkama, nakupování dárků v obchodech, návštěvy divadla, cestování po republice... 

A ono je všechno úplně jinak. Snažíme se dělat si ty dny hezčí, chodit do přírody, zkoušet nové recepty. Někdy je to děsně fajn, jindy na mě padá smutek... Pak obvykle otevírám galerii fotek a vzpomínám na chvíle, kdy nám bylo hezky. Třeba na hodiny strávené ve vlaku a naše první společné léto. Na den, kdy jsme přijeli na místo, kde nebylo vůbec nic a nechápali jsme, co tam budeme celý den dělat. Pak jsme našli tu nejhezčí pláž na světě. Na stěhování do prvního společného doma a banánové krabice všude kam se podíváš. Nebo na tu chvíli, jak ses mě ptal, jestli umím dávat facky, pamatuješ? Když jsme stáli v lodžii s výhledem na Jičín a říkali si Ano...

K dnešnímu článku přikládám básničku od jednoho z mých nejoblíbenějších autorů. Trochu se vymyká jeho tvorbě, ale připomíná mi roky, kdy jsme chtěli být jako beatníci. Vytahané flanelové košile, víno na střeše, všední dny za školou. Taky spolužaččinu popsanou lavici a nekonečné hovory o existenci vesmíru i smyslu života. Naději. Že spřízněné duše jsou. Teď, když tu svoji mám vedle sebe a jeho ruku zdobí stejný prstýnek jako tu mou, to všechno dává smysl. Věřit, že Jednou... Možná ne hned, ale Jednou se svět zase vrátí do "normálu". Třeba si ani nevšimneme, že právě teď přichází ta změna. A pak se potkáme s kým budeme chtít, dáme si svařák na náměstí, večer zajdeme do kina... A tentokrát si těch obyčejných chvil budeme vážit možná o něco víc...

Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání, 
nikdo mi s růžemi nepřijde přát. 
Pomlčí důstojně klasici svázaní
o tom, co brzy už musí se stát. 

Neshoří hvězdy a nevyschnou rybníky. 
V ulicích nebude dechovka hrát. 
Kdopak si všimne? Vždyť svět je tak veliký 
a třeba zrovna teď má se to stát. 

Jednou tě potkám, vím to jistě! 
Nevím jen kdy, na kterém místě… 
Ať si klidně říkají, že nevím o životě nic – 
možná se to stane zítra, 
možná, že až za měsíc. 

Možná zrovna teď, na tomhle nároží 
na mou horkou tvář svou ruku položíš. 
Málokdo všimne si našeho setkání.
Někdo snad začne se přestárle smát, 
až mě na ulici políbíš do dlaní 
a řekneš, že se to muselo stát. 

                                Václav Hrabě

Možná vás bude zajímat

6 reakcí

  1. Moc pěkný článek i báseň! :) Máš pravdu, jednou to zas bude vše dobrý! :)

    OdpovědětVymazat
  2. básnička se mi moc líbí. Doufám, že to bude lepší, a snad to přijde brzy!

    www.melissahartford.blogspot.com
    Melissa Hartford | lifestyle & fashion blogger
    Instagram

    OdpovědětVymazat
  3. Hezký článek a básnička.:)
    Já si myslím, že snad už brzy bude jen a jen lépe.
    Michaela Blog || Instagram

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář! :)